"Měl jsem vždycky psa, snad kromě dvou let po smrti fenky Giny, kdy jsem sbíral sílu na pořízení hafana a mezitím se u mě zabydlel kocour. Už postarší, toulavý veterán kočičích rvaček s jedním uchem a trvalým výrazem typu "Já mám času dost, však moje hodina přijde."

Jenže potom jsem se musel přestěhovat, a samozřejmě pokus přestěhovat se i s kocourem na plné čáře ztroskotal, kocour už měl svoje vyběhané cestičky a nehodlal je měnit. Tou dobou už jsem měl zhruba vymyšleno, jaký bude nový pes. Měl jsem spadeno na irského vlkodava. Ovšem potom zasáhl faktor který nelze příliš ovlivnit. Rodina. A tak když jsem se jednou vrátil z čundru domů, u dveří se mi pod nohu připletla malá černá chlupatá pištící koule chlupů. Moc nadšený jsem zrovna nebyl, vlkodav to nebyl a pro gaučáky (jak se nový přírustek do smečky na první pohled jevil) slabost zrovna nemám.

Jenže pes je pes, a když už je jednou tvůj tak se starej ať už je jakýkoliv. A tak jsem potlačil nevoli (moc jí nebylo, pořád to byl pes) a začali jsme spolu fungovat. Bylo léto, a tak jsme po pár dnech doma vyrazili na další čundr. Dagouš celkem statečně šlapal vedle mne, a když štěně odpadlo hodil jsem ho na záda na usárnu a šlo se dál. A každý den o něco dále. Štěně projevovalo neuvěřitelný apetit a rostlo udivujícím tempem. A to mne u psa hned tak něco nepřekvapí, musím říct.

A divil jsem se i dál. Po nějakých pár měsících se ze štěněte začal klubat mladý pes, který úspěšně  překonal standardní velikost svého plemene a rostl dál. A s ním jeho sebevědomí, kterého měl (a pořád má) opravdu porci pro vlkodava nebo dva. Tou dobou jsem jezdil dost na kole a v zimě na horách na lyžích, takže pes měl opravdu hodně pohybu, a někdy kolem roku a půl byly zřetelně vidět výsledky. Přerostlý gaučový pes začal postavou nápadně připomínat kulturistu, a nikdo už mi nevěřil když jsem odpovídal na otázky jaké plemeno že Dagouš je. Tou dobou už také plně dospěl, a začal si tvrdě dobývat a vymáhat pozici v místní psí hierarchii. Takže byly rvačky na denním pořádku.

Nebylo to tím, že by Dagouš neposlouchal, i dneska když je mu přes patnáct let a je téměř hluchý chodí po městě bez vodítka u nohy a poslechne posunkem daný povel, ale já ho ze rvaček nikdy nevyrušoval. Nemá to smysl. Když se rve normální pes, je to spousta řevu, cenění zubů a tak. Krev a jiné škody téměř žádné, sem tam chlupy. Pokud ho ale porvat nenecháte, může z něj být asociál který potom ublíží zle, protože neví co a jak. A tak se Dagouš rval skoro furt. (Ale to že nejsou škody neberte tak úplně vážně. Jizvy a trhance zůstanou. Když mi psa po několika letech otrávili jedem na krysy nebo něčím podobným co rozkládá krev, přežil...ale na chvilku přišel o veškerou srst. Tehdy jsem si teprve uvědomil, jakou automapu má po těle z jizev.)

Po dvou měsících neměl v bloku soupeře, a sousedův dobrman mu na ulici uhýbal obloukem. Po čtyřech měsících byl pánem čtvrti a jakýkoliv pokus o odpor tvrdě trestal. Po deseti letech se nic nezměnilo.  Teď to možná vypadá, že jsem vychoval  "agresivního psa" a jsem "agresivní majitel" který jej nechává se rvát. Nemyslím si to. Dagouš se rve, ale pouze se svými soupeři, tzn. se psy stejně velikými nebo většími, kteří soupeřit o pozici v hierarchii chtějí. Lidi má rád, a děti přímo miluje, stálo by hodně úsilí jej vyprovokovat k tomu aby někoho bez povelu kousnul.

Prostě mám doma takového malinkatého bojácného gaučového pejska, kterého bych ale nevyměnil za deset vlkodavů. Je prostě paráda, když na čundru jdete přes vesnici a odkudsi ze dvora vyrazí německý ovčák následovaný ženským křikem "Ježíšmarjá, chyťte si psa, ten náš je rváč, ho zakousne !". Člověk se nemůže než spokojeně zašklebit a odpovědět "To je v pořádku, však oni už se nějak dohodnou." . Protože ví, že to dopadne stejně jako v posledních pěti, deseti nebo patnácti případech. Místní rváč zmizí se staženým ohonem, s tím mým gaučákem v těsném závěsu.
Pohoda.